Sekaniny, Sekaniny – na Vtáčníku bylo prímově, ale na oddílový minisraz včetně dětí a psů byla volba jasná – neolezený andezit, silnice vedoucí až k chatě Smrečina (ale ani krok dále), pohodlné ubytování, skály blízko, potůček a supr altánek s grilem – ANO budou to Sekaniny. Po dvou krátkých návštěvách už jsme tušili, co kde je nebo naopak není, takže zbývalo jen při každé příležitosti vychvalovat a připomínat.
Dokonce byl vytvořen online formulář pro přehled, kdo jede a kdo trhá partu. Všechno všem jasné až do termínu odjezdu – na poslední chvíli pořešit, kdo s kým a kdy pojede, kde se nalodit, kde a co nakoupit, kdo co vlastně vezme – obvykle podružnosti, co nevezmeš to nemáš a vlastně ani nepotřebuješ. Letový plán lehce rozhodila tlaková níže nad Baltem nebo to byla tlaková výše u Peloponésu se západním větrem, která způsobila výkyv rosného bodu?
Každopádně klíče od a povinné kolečko s chatařem jsem si odbyl já místo předsedy, takže vím kde je kotel, jak se přepíná elektrické vytápění na pevná paliva, kde jsou pokličky, utěrky, které židle můžou z kuchyně ven, v kolik se bude přebírat chata, jak se zapíná TV, na co je ten divný vypínač pod poličkou, jak funguje senzor pohybu, které dřevo můžeme brát a které NE… pan domácí na to má lejstro a průpravu z dob monarchie.
Asi deset minut po této nezbytné nalejvárně se začaly ozývat motory aut různých značek včetně jedno Smarta a reálně to začlo. Všichni našli volnou postel, všichni se postupně zabydleli a vybalili, něco cinkalo kovem (bečka) něco cinkalo sklem (flašky) a do toho znělo ahoooj ahoooj ahoooj. Tímto bychom chtěli poděkovat a podpořit Heřmanický pivovar, že zaštítil tolik potřebný příjem tekutin a B vitamínů po celou dobu srazu. Voda z přírodních zdrojů byla sice chutná a plná minerálů, ale pro sociální kontakt se hodí více voda chuťově obohacena.
Večer první – špekáčky, pivo (něco málo vína) a společenská konverzace do ranních hodin, kořeněná tělesnou očistou v již zmíněném potůčku. Pokud by to někoho zajímalo pohybový senzor se světlem fungoval bezchybně a byl hned vedle našich dveří, takže nakonec jsem přes skleněnou výplní přehodil deku, jinak by tekla po schodech krev. Nejdřív vstaly ráno naše děti. Všechny jsem varoval, měli jste s tím počítat. Ano i mě bylo trochu zle a běda všem kteří mají lehký spánek. Čerstvý vzduch a ledová voda zevnitř i zevně mají blahodárný vliv, takže kolem desáté dopoledne jsme se začali trousit směr Salamandra a Lego.
S těžkou hlavou je vhodné začít lehčí klasou a tak nesměle prsty lezců bloudily zprvu po chytech těch kratších a jednodušších cest, teprve s okopanými kotníky a orosenými čely jsme se pouštěli do něčeho komplikovanějšího – někdo s tichým supěním a klením, někdo s citem a nahlas od plic (nebo od srdce). Děti hledaly hmyz, pavouky, mloky a zajímavé kameny (mnoho jich úspěšně našly a předvedly), Fido tiše jako pěna hledal, co kdo měl dobrého nehlídaného. Kolem oběda začalo aktivních lezců ubývat směr kuchyně a jen nemnoho zůstalo věrných programů, včetně zlezení blízké feratky. Po doplnění kalorií lehká siesta a buď transformace do cyklistiky nebo zpět ke skalám – ať už jen procházkové nebo k reálnému ležení.
Tímto bych se chtěl omluvit sokolu stěhovavému, který onde hnízdil. Opravdu jsem přehlédl zákazové tabulky, a tak západ slunce jsme s Karlem sledovali z vrcholové vyhlídky. Ptactvo jsme zblízka nezahlédli, zato byla cítit mariánka a veselé hlasy účastníků nedalekého fesťáku. Se setměním jsme opět nechali rozhořet oheň v grilu a v našich srdcích, takže opět se popíjelo, opět se klábosilo, opět koupání v potoce a konec těsně před svítáním. Detaily nebudu rozpitvávat, nebudu adresný – šel jsem spát o půlnoci, že Michale, Oldo, Moni, Jirko a Oski. Pro mne bylo ráno krásné a slunečné. Soudě podle výrazu tváří to ale nebylo pro všechny stejné.
Každopádně postupně byli všichni schopni aspoň horizontálního pohybu a každý dle rozvážení někam zamířil, většina k Jitčině vyhlídce. Rodinná vycházka mířila ke skalám Nad Bunkrem, kde jsou cesty delší a obtížnost zřídka klesá pod 6, ale i neznalý lezec zakloní hlavu obdivuje možnosti výstupu.
Bohužel norská předpověď bezdeštného víkendu se nepotvrdila a tak jsme po obhlídce zamířili zpět na chatu, protože to bylo celé durch mokré. Skupina B na protějším svahu přečkala liják pod převisy a následně využila zlepšení počasí k lezení. Odpoledne již bylo ve znamení úklidu a odjezdu. Někteří se zapojili aktivněji, jiní méně, tak už to bývá. Každopádně jsme nic nerozbili, všechny lžičky byly ve správných šuplících, a tak jsme dostali černý puntík jen za absenci zápisu do kroniky – to byla ta bichle pod televizí. Ke ztrátám na životech ani k těžšímu zranění nedošlo i přes vysokou snahu dětí i dospělých. Za mě plný počet bodů, žena trochu brblá.
P.S. Při dalších výletech doporučuji jakýkoliv senzor pohybu okamžitě zakrýt nebo přelepit žvýkačkou.
P.P.S Jelikož k praktické výuce metodiky nedošlo, důrazně požadují další výjezdní zasedání v co nejbližším termínu!
Ano, k praktické výuce nedošlo, byli jsme s Karlem připraveni, ale v pátek večer se rozjela zábava a v sobotu jsme se nějak rychle rozprchli na skály … takže někdy na podzim další pokus.