V půlce září jsou Vysoké Tatry oblíbené pro stálejší počasí a ještě relativně dlouhý den. Proto jsme se vydali v obsazení Kamil, David, Irena a Pavel na prodloužený víkend do Malé Studené doliny do okolí Téryho chaty. Vyrazili jsme v pátek odpoledne a kolem 22 h zdárně dorazili na parkoviště ve Starém Smokovci.
Noc
David chce mermomocí ještě vyklusat na Hrebienok, což my ostatní s všelijakými výmluvami odmítáme a tak mu nezbývá než vyrazit na nocleh do divočiny sám. Zbytek rozbaluje „tábor“ a ukládá se ke spánku mezi auty. Klidný spánek nám přerušovaly zvuky přírody – jelení říje (kterou Irena i Kamil ještě v neděli tvrdošíjně považují za medvědí bručení). K ránu trochu poprchává, ale rozbřesk je už ve znamení krásného slunečného dne.
Téryho chata
Po rychlé snídani a sbalení věcí vyrážíme za Davidem a volíme velmi snadnou výstupovou variantu, a sice výjezd pozemní lanovkou. Záhy se vítáme s horským nocležníkem, kterého sice o něco méně budili řvoucí jeleni, zato důkladně promokl. Teď již kompletní sestavě stoupáme směrem k Zámkovského chatě, kde dáváme svačinu a nezbytné pivko a pokračujeme k Teryně. Počasí se krásně vybarvilo a v ranním vlhkém vzduchu se dobře stoupá. U Teryny zjišťujeme, že je totálně plno a že přespat lze již jen venku.
V dané situaci a při ranních teplotách blížících se 4 °C to příliš nevítáme, protože jsme nechali spacáky dole v autě, což se ukazuje býti školáckou chybou. Jen David se směje pod knírem, neboť on jediný je kompletně vybaven a nic neponechal náhodě (a to je z nás nejmladší, v jeho případě asi neplatí, že mládí je nezkušené, ale spíš že my ostatní jak jsme staří, tak jsme … nemoudří). Po krátké poradě jak vzniklou situaci řešit se Pavel nabízí a je ochoten se pro spacáky a karimatky vrátit do auta.
Baranie rohy – Šádkova cesta
My zbývající se vydáváme lézt Šádkovu JZ cestu (IV) na Baranie Rohy. Nástup nacházíme snadno možná i díky tomu, že již zdálky vidíme v nástupu vedlejší cesty jednu dvojku lézt. Vybalujeme cajky a David se pouští do první délky vlevo koutkem od plotny a pak přelézá na ni, míjí starou skobu a na konci plotny štanduje. Další délku tahám já (Irena) a trochu bloudím, tlačím se moc doprava a to až do chvíle kdy začínám mít strach a vlevo dole pod sebou vidím štand. Tak se opatrně vracím a s úlevou se cvakám do jištění.
Další pěkné plotnové lezení vytahuje David, zatímco my s Kamilem klábosíme na štandu. Pak přebírám žezlo opět já a moje délka není o lezení ale spíš o procházce po travnatých policích, tudíž se nebojím a nechávám se unést atmosférou místa. Ze zasnění mě zastavuje až přílišný tah lana, proto najdu vhodné místo na štand a snažím se dobírat, ale je to sakra ztuha a až po delší chvíli mám nadohled i cosi brblajícího Kamila o tom, že jsem zašla moc daleko, nebyli jsme na doslech, lano táhne, neví, jestli ho jistím … No samozřejmě má pravdu, ale to je tím, že jsem tatranský lezecký nováček a nemám ty správné návyky (což se vzápětí potvrzuje, když musíme rozmotávat totálně zašmodrchaná lana).
Nicméně tyto lehké štrapáce nám vynahradí dvě krásné délky v poslední velké plotně, za kterou nás už čeká jen závěrečný hřebínek, kterým dolézáme pod vrchol Baraních rohů. I když bylo po dobu výstupu krásně slunečno, tady se do nás už pomalu začíná vkrádat zima a tak rychle vyběhneme na vrchol, cestou zpět k báglům odlovíme kešku a vydáváme se dolů k Teryho chatě.
Dorážíme před setměním, Pavel už nás zdálky vyhlíží, u večeře (David vaří luxusní noky) si sdělujeme zážitky a pak příjemně znavení uléháme v závětří chaty do spacáků. Obloha byla bez mráčku, úplněk nám osvětloval celou dolinu a my se kochali výhledem i na světly zářící Poprad.
Malý Ľadový štít – Cesta k slnku
Ráno při snídani jsme dohodli, že půjdeme na Malý Ledový štít a vybrali jsme si Cestu k Slnku (V). Měli jsme jen fotku z nástupního místa a plni optimismu jsme vyrazili pod stěnu. Po více než hodinovém bloudění dolinou a hledání nástupního místa, kdy jsme ho poznávali při téměř každém pohledu na skalní stěny okolo nás jsme se pokorně vrátili k chatě a pozměnili plány :-).
Nutno dodat, že to bloudění jde za mnou … už jsem před 100 lety cestu lezl, v pořádné mlze, a nástup jsme tehdy našli. Asi jsem byl dost přesvědčivý, když jsem ukázal směr (a všem se to zdálo OK), který se nakonec ukázal mylným. Kamil
Žltá stěna – Korosadowicz
Jde se k Žluté stěně, kde je oblíbená a často lezená Korosadowiczova cesta (V) v severní stěně. Kupodivu nalézáme nástup a do stěny nastupuje David s Pavlem, Kamil s Irenou se jdou projít a budou pozorovat předsunuté lezecké družstvo zpovzdálí (skončili jsme u piva na Zámkovského chatě :-)).
První délku cesty vyvedl Pavel, jde o lehčí pasáž mělkým vhloubením na travnatou polici až k věžičce viditelné z dálky. Za ní je přelez k širšímu zářezu, kterým se leze na polici a přes ní pod puklinu v plotně. Zářezem vzhůru se probojoval David až pod převislý koutek. Zaštandoval a na další délku šikmo doleva strmou plotnou pod převislými bloky se vydává Pavel. Po překonání klíčového místa už následuje jen žlab až na východní hranu stěny. Kluci balí vercajk a vystupují travnatým úbočím k vrcholu. Po krátké vyhlídce na Lomnický štít spěchají jižním žlabem dolů, nachází místo ke slanění až na suťovisko, kterým se vrací k nástupu. Všichni se pak potkáváme u Zámkovského chaty a společně vyrážíme k autu.
A konec …
A co říci závěrem? Byl to velmi podařený víkend, užili jsme si krásného počasí, pobyli jsme sice ne na liduprázdných, ale na horách, a to se vždy cení, aj legrace a pivko bylo a dokonce se mi i vrátila má historická karabina, kterou Pavel s Davidem nechali cvaklou v posledním štandu Korosadowiczovy cesty. A kdo dočetl až sem a zajímá ho, jak se mi karabina mohla vrátit tak mu to prozradím na nějaké další oddílové akci 🙂
