Rok se sešel s rokem a je tady náš klasický jarní skialpinistický výlet do Alp, tentokráte do okolí Grossvenedigeru, centrem výletů bude chata Johannishütte, menší útulná chata ve výšce 2 121 m. Kde jsou ty časy, kdy nám stačilo jedno auto – letos je nás 10. Aspoň bude veseleji.
V pátek 5.4.2019 ve 2:00 vyráží z Ostravy výprava ve složení Karel, Okoun, David a nováček Olda, a druhé auto Honza a Katka, Irena a Pavel, Honza K. a já. Výborným načasováním dorážíme na parkoviště v Hinterbichlu téměř současně. Po klasickém pivku po dojezdu nezbývá než začít stoupat na chatu. Sněhu je relativně dost, takže brzy nasazujeme lyže a na pásech se suneme vzhůru údolím, kulisu nám k tomu dělají okolní hlasité laviny, což moc radosti nedělá Katce.
Letos je chata mnohem menší než loni, příjemná obsluha, tak snad splňuje vysoké Ireniny nároky. A kupodivu, nikomu se již nikam nechce a tak lenošíme na terase a vyhlížíme večeři.
Grossvenediger, 3 666 m
Grossvenediger je 4. nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Venediger patřící do Vysokých Taur na hranicích spolkových zemí Solnohradsko a Tyrolsko. A je v okolí nejvyšší, tak kam se taky jinam vydat hned první den, když má být nejlepší počasí. Je to středně těžká túra, výstup je na 5 hodin a výhled na celkem slušné převýšení 1 500 m.
Po snídani vyrážíme, pořád do kopce, pořád nahoru, s malou přestávkou u chaty Defreggerhaus, 2 964 m. Před ledovcem začínají odpadávat první odpadlíci, nakonec kousek pod předvrcholem to balím i já a čekám na vrcholový tým, až se vydovádí a sjede zpět ke mne. Říkali, že na vrcholu byli … Když jsem čekal na sluníčku a viděl protější kopec, tak mi bylo jasné, co bude následovat, až dorazí. A taky že ano. Ale byl to krásný sjezd.
Další pokračování dolů již tak idylické nebylo, trochu příliš mlhy na to, aby si člověk sjezdu naplno užil. Ale i tak moc fajný sjezd.
Kristallwand, 3 310 m
Ráno mi bylo ještě hůře než včera, čekalo nás ale „jen“ 4 hodiny výšlapu, tak jsem vytrvale šlapal vzhůru. Kača se už těšila na okamžik, kdy konečně řeknu dost, a bude moct jet se mnou dolů, ale to furt nepřicházelo … Jsem si říkal, to nemůžu Honzovi udělat! A tak jsem vytrval, a na vrchol „Krtince“, jak tento kopec někdo nazval, jsme se dostali všichni. Nahoře nás přivítal nádherný fučák!
Při jízdě dolů jsme dostali od Honzy na starost Kačku, s tím, že pojedeme bezpečně dolů podél výstupu … ale ne vždy se plány dodržují. Nedalo nám to, a pustili jsme se žlebem rovnou k chatě (i když při výstupu jsme ho vyhodnotili jako nejetelný). Kača váhala, ale když jeli všichni, tak co zbývalo 🙂 Nakonec byla ráda. Byl to suprový sjezd. A Honza po příjezdu koukal, do čeho se odvážila. No … neměla na výběr.
Závěrečný den
Přes noc nám ráno nasněžilo a vlčáci ráno v mlze vyrazili nahoru, jen se někde svézt, času již bylo málo. My, šnečí skupina, se loudala a měla v plánu se jen projít údolím, trochu protáhnout nohy. Ale … nakonec se nám s Karlem zalíbil jeden žleb, tak jsem jím museli nahoru, k nelibosti Oldy (tušil, co bude pak). A pak hurá do „našeho“ včerejšího žlebíku rovnou k chatě. Nakonec se ukázalo, že vlčáci toho zase o tak moc více nachodili.
A závěrem …
Zase to vyšlo! Parádní banda, útulná chata, výborné jídlo, sice méně prašanu než loni, ale šlo to. Já si užil i závěrečný popolední sjezd k chatě. Dokonce se na mne ani nikdo nezlobil, že jsem v závěrečné části zamířil do lesa, kde mne už nenašli a museli se kus zpět vracet do kopce … Byl jsem překvapen, že jsem tak dlouho u auta sám 🙂 Tož zase za rok!
