Blížil se zářijový státní svátek, a nebyl žádný plán. Když tu se ozval Ondra, že už to na lezení v Alpách nic moc, ale že bychom mohli zajet aspoň na vyšší kopec. A vybral Grosses Wiesbachhorn, 3 564 m vysoký kopec ve Vysokých Taurách. A tak se jelo. Irena s Pavlem, Ondra a já.
Státní svátek jsme strávili v autě, původně větší časová rezerva se postupně vytrácela, až se v zácpě na dálnici za Salzburgem vytratila úplně. Chtěli jsme se vyhnout 4-hodinovému pochodu k horní přehradě, a tudíž byl plán stihnout poslední autobus kolem 16:00 z parkoviště v údolí za Kaprunem.
Díky Ondrově stíhací jízdě, jako z divokého filmu, kdy při kroužení do 8-mého patra nadzemních garáží pořádně pištěly gumy, jsme na vteřiny odjezd stihli. Autobus nás vyvezl kolem přehrady Wasserfallboden k hrázi horní přehrady Mooserboden. Cesta je zpestřena přestupem na obří plošinu v soutěsce, kde nepostavili silnici.
Po nezbytném pivku je to už co by kamenem dohodil (asi 2 hodiny) na chatu Heinrich Schwaiger Haus, 2 802 m n.m. Zde nás čeká velmi útulná chata s velmi příjemnou chatařkou a jejími panáky na uvítanou.
Přes noc něco nasněžilo, tak aspoň nemusíme přemýšlet, zda brát mačky a cepín. A jde se. Nahoře se mačky opravdu hodily. Na chatě je docela prázdno, ještě partička z Brna, tak na kopci k naší spokojenosti nejsou žádné davy. Což je moc fajn. Jelikož jsme se rozhodli nespěchat a strávit na chatě ještě jednu noc, po sestupu z vrcholu jdeme ještě na protější kopec, je krásný slunečný den a času mraky.
Pozdě odpoledne docházíme k chatě, kde nás chatařka hned přivítá slovy, kde jsme tak dlouho, zda jsme ještě nebyli na dalším kopci. Vše má pod kontrolou, a přináší „summit shot“ na návrat. To jsme netušili, že těch panáčků bude více, i od jejího přítele-kuchaře. A když jsme pátrali po tom, proč si nás tak oblíbili, tak nám vysvětlili, že oni vydělávají hlavně na jídle a většina Čechů si platí jen ubytování a jídlo má svoje. Byl to příjemný večer, i s kamzíkem na večeři.
V neděli již jen pohodový sestup dolů k přehradě a návštěva muzea, věnovanému místní sestavě vodních elektráren. Ondra byl ve svém živlu, tak se nám dostalo vyčerpávajícího odborného výkladu.
A nakonec, procházka alpskou botanickou zahradou, bohužel, všechny kytky již byly odkvetlé, jak se dalo čekat, takže smůla. Aspoň nám k tomu neustále pištěli svišti. Jedině Irena ani za nic nechtěla uvěřit, že to jsou oni! Přitom jsme jich tolik viděli 🙂
