Westfalenhaus – Stubaiské Alpy 2017

Parkoviště v Lusens

30.3. Odjezd z Ostravy je naplánován na 23:00, v Olomouci ještě nabíráme Davida a čeká nás asi 800 km, vesměs po dálnici, než dorazíme na místo. Tím je parkoviště v Lüsens ležící jihozápadně od Innsbrucku, kde po zhruba devíti hodinách jízdy vystupujeme. Zároveň zjišťujeme, že parkoviště je téměř zaplněné auty a sněhu že je v okolí spíše sporadicky, takže část cesty k chatě bude nutné absolvovat s lyžemi na zádech.

Kamil s Davidem stoupají k chatě

Odhadujeme kudy jít k chatě a doufáme, že nejde o trasu, kterou vidíme přímo před sebou zvedající se strmě vzhůru. Jak se později ukáže, jde o výstupovou cestu na Lüsener Fernerkogel (3298 m n. m.) a spíše těžkou skialpovou túru s 8 km dlouhým výstupem a převýšením necelých 1700 m. Po chvilce pochodu nalézáme dolní stanici nákladní lanovky pro Westfalenhaus, odbočujeme doprava a pokračujeme už na lyžích zimní výstupovou trasou, téměř kopírující trasu lanovky, k chatě.

Hurá na chatě Westfalenhaus

Po necelých dvou hodinách dorazíme do cíle, kde se v podkrovním matratzenlager ubytujeme, vzhledem k umístění přímo pod střechou a tedy dost nízkému stropu se někteří musí výrazně sklonit, aby se dostali ke svému lůžku. Poté se jdeme trochu „rozchodit“ směrem k Schöntalspitze (3008 m n. m.). Je slunečno a teď popoledni již mokrý sníh. Krátce zastavujeme na místě zvaném Münsterhőhe s instalovaným křížem a lavičkou (pod níž lovíme kešku :o) a pokračujeme pod jihozápadní hřeben Schöntalspitze. Ve výšce cca 2800 m n. m., asi 300 m pod vrcholem, svačíme a pak sjíždíme zpět chatě. Na chatě, která patří spíše k těm menším (s kapacitou 60 lůžek), nás čeká překvapení ve formě slavnostnější večeře s uvítací lahví vína. Dnešní den: cca 8,5 km 1100 m převýšení.

Pavel pod Schöntalspitze, za ním pohled na údolí Längentaler

1.4. Ráno se budíme do slunečného dne a tak můžeme vyrazit na včera naplánovanou lehkou skialpinistickou túru na Längentaler Weisser Kogel (3217 m n.m.). Od chaty sjíždíme pár výškových metrů a ledovcovým údolím potoka Längentaler Bach, které je zatím zcela ponořené ve stínu, šlapeme nahoru k ledovci Längentaler Ferner a kocháme se pohledem na sluncem zalité okolní kopce (především vlevo dominující Vorderer Brunnenkogel (3364 m n. m.) a Hinterer Brunnenkogel (3325 m n m.), včetně našeho cíle.

Honzův výstup na Weisser Kogel

Po přechodu ledovce odbočujeme mírně vpravo a ve výšce 3160 m n. m., pod vrcholem Weisser Kogel, sundáváme lyže a spolu s dalšími skialpinisty stoupáme na vrchol. Nahoře je díky slunečnému počasí nádherný výhled a my tak můžeme vidět i nedaleký Schrankogel (3497 m n.m.), Schrankarkogel a sedlo mezi nimi, do kterého jsme vystoupli během loňské skialpové výpravy. Uděláme pár fotek včetně vrcholové, posvačíme a sjíždíme do sedýlka Längentaljoch a z něj na druhou stranu k bezejmennému jezírku ve výšce 2 900 m n.m.

Pohled na Schrankogel z vrcholu Weisser Kogel

Pavel na vrcholu Weisser Kogel

Jelikož se značně oteplilo a svah nevypadá bezpečně, rozhodneme se nepokračovat dále, vracíme se do sedýlka a stejným údolím jako při výstupu sjíždíme pod chatu. Na prosluněné terásce chaty si dáváme zasloužené pivko. Dnešní den: cca 13,5 km 1500 m převýšení.

Relax na sluníčku na terase chaty

2.4. Volbou tohoto dne je vrchol Hoher Seeblaskogel (3235 m n. m.), výstup od chaty uvádí průvodce na 2,5 – 3 h s převýšením necelých 1100 m a označuje túru jako středně těžkou. Počasí je příznivé, jen lehce pod nulou, obloha je mírně zatažená, ale vrcholy jsou bez mraků. Začátek naší trasy je stejný jako předchozího dne, takže už víme, že nás čeká sjezd (místy s nutností vyzout lyže, protože na chodníku už není souvislá sněhová pokrývka) do jižního údolí pod chatou. Další možností je šlapat od chaty mírně vpravo po letní trase Dr. Siemon-Weg, ale tu zvažujeme využít až při návratu. Stejný cíl jako my zvolilo více skialpinistů, na trase nejsme sami a na ledovci pod vrcholem už vidíme různě početné skupinky stoupat vzhůru.

Ledovec Grüne-Tatzen-Ferner

Stejnou část trasy minulého dne opouštíme ve výšce asi 2400 m n. m., kde uhýbáme výrazně doprava, křižujeme Dr. Siemon-Weg a strmě stoupáme širokým údolím k ledovci Grüne-Tatzen-Ferner. Cestou vidíme, že sjezd v prašanu se rozhodně konat nebude, svah je rozježděný, hojně pokrytý většími či menšími zmrazkami. Po prudším výstupu zastavujeme asi 70 výškových metrů pod vrcholem, kde musíme opět sundat lyže a vyrazit k vrcholu po lehce skalnatém terénu bez nich. Vrcholek je osazen dřevěným křížem s plechovou schránkou skrývající vrcholovou knihu. Pořídíme pár snímků a pak sjíždíme rozbitým, zmrzlým terénem dolů, někteří téměř bravurně, někteří s jistotou, někteří ze začátku traverzují . Na rozcestí v údolí se rozhodneme ještě vyšlapat pod sedýlko Längentaljoch, ve kterém jsme byli předcházející den a užít si tak lepšího terénu pro sjezd. Dnešní den: cca 18 km 1800 m převýšení.

David pod vrcholem Hoher Seeblaskogel

3.4. Jelikož je dnešní den dnem odjezdovým volíme kratší výšlap a sice na vrchol Winnebacher Weißkogel (3182 m n. m.), který leží západním směrem od chaty a je vzdálený zhruba 4,8 km. Tentokrát se vyhneme sjezdu od chaty dolů a začínáme ihned, ale velmi pozvolna, stoupat údolím potoka Münsterbach až do sedla Winnebachjoch (2782 m n. m.). Cestou si vytipováváme svahy ke sjezdu na zpáteční cestě, některé jsou totiž pokryté panenským a téměř prachovým sněhem. Od sedla se stáčíme severním směrem k ledovci Weißkogelferner a po kratším prudkém stoupání se před námi otevře široký svah pod vrcholem. Na něm vidíme osamělého skialpinistu a jinak je zcela liduprázdný.

Výhled z vrcholu Winnebacher Weißkogel

Na vrchol vedoucí dlouhý hřebínek se musíme vydat opět bez lyží, které necháváme pod skalkami ve výšce 3160 m n. m. Z vrcholu, na kterém je zajímavá kovová konstrukce kříže, je parádní rozhled, nejenom na vrcholy, které jsme navštívili, ale na spoustu dalších tyčících se nad údolím Längentaler, třeba výrazný Lüsener Fernerkogel (3298 m n. m.).

Vrcholová z Winnebacher Weißkogel

Winnebacher Weißkogel

Sjezd dolů si okořeníme krátkým sjezdem svahu s prašanem, na chatě si dáme piva, někteří pěnivý mok odmítají a tak se musí najít dobrovolníci k jeho likvidaci, což je poté trošinku znát na jejich poněkud nejisté jízdě od chaty k parkovišti. Ještě, že je poslední nejprudší úsek již zcela bez sněhu a je nutné jej sejít pěšky. Cesta se ovšem stává poněkud blátivou, takže před odjezdem je ještě musíme očistit a pak už můžeme vyrazit na zpáteční cestu domů.

Sestup pod nákladní lanovkou k autu