Délka lezecké sezóny je relativní věc. Nejdůležitější určující faktor je odhodlání lezce.
“ Ty s námi nejedeš v září do Arca?!“
“ Nejedu.“
“ To ti jako už nejsme do dost dobrý, co?!“
“ Co to meleš? Takový krásný den ve skalách, pivo dobré a teď tohle!“
“ Proč? Nechutná mu pivo? Nebo je nemocnej?!“
“ Ne že nechci, ale nemůžu, mám rodinu…“
“ Pchchchch taková výmluva, vem je s sebou, vždyť je tam krásně!“
“ Vím, že je tam krásně, ale mám rodinu a slíbil jsem v září moře, pláž a teplo. Taky už mám koupené letenky a tak.“
“ No tak jeď k moři a pak pojedeme do Arca!“
“ Nerad na to vzpomínám, ale přeci jen mám pracovní úvazek a takhle bych o něj mohl přijít. Do Arca jezdíte snad šestý rok po sobě – pojeďte někam jinam, co?“
“ No já nic zařizovat nebudu, jestli ti Arco není dost dobrý, vyřiď to sám, jak chceš.“
Asi tak nějak proběhla debata mezi třetím a čtvrtým pivem. Několik dalších následovalo později, jinde, a i bez piva. Kolumbus, Scott, Clark s Lewisem zvládli sbalit batoh a vyrazit, tak proč ne já? Nakonec jsme v počtu 5 stáli na Ruzyni, sbalené věci podle váhového limitu nejmenované maďarské nízkonákladovky, listopad právě prokukoval ranní lezavou mlhou a my jsme vyhlíželi otevření přepážky.
Letenky v mobilu i na papíře, lezení a průvodce pečlivě poskládané, 4x ověřený odlet i sedadla. Kromě drahého piva tady byl svět v pořádku, a tak jsme načas startovali směr Sicílie a lezení v teple u moře. V Catánii jsme přistáli podle plánu a naše zavazadla přijela na pásu mezi prvními.
Vyzvedávání auta, ale nešlo tak hladce, fousatý prcek za přepážkou trval na KREDITce, jinak dvojnásobná cena a furt dokola. Už jsme mysleli, že nás spasí až šestý člen výpravy, ale Honza našel svoji zapadlou kreditku a najednou to šlo. Autíčko mělo krásnou červenou barvu, a přestože to nebylo Ferrari ani Lamborghini, tak nás vozilo spolehlivě. Auta jsme měli dvě, a i to druhé bylo zdrojem adrenalinu při vyzvedávání, až vedlejší firmička měla dostatečně flexibilní přístup, a tak jsme vyrazili na sever.
Přesněji první vlna neboli bílí vyrazili a červení čekali na posledního účastníka. První těstoviny a první kafe a vpřed – z Catánie do San Vito lo Capo je to aspoň 3h jízdy a řeknu vám, že noční Palermo je plné barev a aut. Na mě trochu moc. Za tmy jsme dorazili na místo, ubytovali se a šli na večeři. Pršelo. Tedy spíš lilo. Městečko bylo tiché a liduprázdné, ale nakonec jsme našli otevřenou tavernu a něco echt italského jsme si dali.
Druhý den ráno není nutno spěchat, lépe nakoupit, najíst se a plánovat. Když se z zamračených mraků spustí první kapky, nasednout do aut a za lezením. Na parkovišti u pláže bylo ještě jedno auto, takže nejsme jediní blázni. V dešti jsme došli ke skalám a mlsně pokukovali po mokrém vápenci a ono přestalo pršet a za chvilku to bylo suché, takže bylo možné lézt nejen v jeskyni, ale i venku! No, a tak začalo naše Sicilské lezení.
Zůstali jsme v San Vitu a lezli v okolí. Z 9 dnů jsme měli jeden restday, jinak jsme podle chuti vyráželi tam i onam, jednodélky, sportovky, vícedélky. Obchodák i večerka kousek od bydlení, ceny snesitelné, kohoutková voda pitná, elektřina i wifi stabilní. Přes den lezení a večer podle chuti pivo, víno … zpěv.
Cesty odjištěné dobře, sportovky na pobřeží od 10 do 30 m, nýty do 2 m od sebe, ve vícedélkách spíš 3 m a v těch tradičnějších cestách jen sem tam, a i se frendíky nebo smyčka hodí. Vápenec pevný, ale čím starší cesty, tím víc oklouzané, některé až příliš. Obecně vyšší patra cest byly skvělé kvality, první mírně až hodně olezené. Kafe mají Italové dobré a památek po okolí rozmístili také dost. Potkali jsme tu Poláky, Němce, Čechy a taky nějaké místní italstvo. Ti poslední nespěchali a klidně se usmívali.
Když jsem večer seděl na střeše domku a s kávou v ruce koukal na Monte Monaco, také jsem se usmíval. Nazpět jsme vyráželi těsně po půlnoci, protože odlet byl v 6:00, drobná nervozita z lehce kašlající Etny a poslední kafe. Všechno vyšlo dobře, a tak jsem večer pomáhal dětem s úkoly.
